můj milý alberte

Kdysi se tradovalo, že v jisté zemi balí máslo v obchodě do novin, pamětníci jistě ještě vzpomenou, o jaký titul šlo. Leč doba pokročila. Vítězí kvalitní papír potažený nepromáčivou vrstvou a plasty. Tedy plastové kelímky rozličných tvarů a druhů.

Tak by to mělo být, opravdu svět hodně pokročil. Ne všude. V jistém řetězci, který zajisté ale nebude sám, v pultovém prodeji salátů a pomazánek už nějakou dobu kráčí tak rychle vpřed, že to v praxi znamená zpět. Nevěříte?

Stačí si zde zakoupit některou z mnoha nabízených lahůdek. Prodavačka žádané zboží vloží do plastového kelímku, zaklapne víčkem a zpravidla se zeptá na další přání kupujícího. Zákazníka.

Jenže někteří zákazníci jsou otravní, a namísto radosti, že si k pokladně dopraví kýženou pochutinu, žádají ještě igelitový sáček. Pro ten pytlík nastává však problém.

Prodavačka, samozřejmě jak která, pytlík odmítá vydat. Ač jich má pod pultem zpravidla zásobu. Jenže ona nesmí. A nechce-li riskovat, že bude kárána, či snad rovnou kázeňsky řešena, tvrdošíjně trvá na svém. Podle některých kontrolní mechanismy fungují prostřednictvím kamer nebo tradičního číhání zpoza rohu. Kdoví…

Drobnější část prodavaček se za podobné handrkování stydí a pak tedy s vlastním rizikem sáček zákazníkovi věnuje. Ostatní žádají, aby si sáček sám přinesl od nedalekých regálů s pečivem.

Ono primárně nejde ani o těch pár kroků kamsi do oddělení pečiva, a snad ani o krádež igelitového pytlíku zde. Ano, krádež. Neb pytlík neslouží k nákupu rohlíku, ale k obcházení nesmyslného nařízení takto přeneseného na zákazníka.

Toho stejného zákazníka, který řetězec živí.

Bouře ve sklenici vody, říkáte si teď. Jak dopadne nákup v oddělení lahůdek, pakliže kelímek se zakoupeným zbožím netěsní, a on skutečně netěsní – budiž k nahlédnutí v přiložené fotografii. Těch případů je ale víc, ctěný Alberte.

Příště třeba o jisté aplikaci a nelehké práci pokladních…