0 CZK

Zvon umíráček nemusí být smutný.

Pravděpodobně všechny zvony na světě mají nějaký svůj příběh. Třeba takzvaný umíráček na třebíčské městské věži je zvonkem napohled veskrze pěkným, když odmyslíme, k jakým byl používán účelům.

Dnes je zakázáno jím zvonit, ač samozřejmě to mnoho lidí láká. Důvod je prajednoduchý, jak mně na konci minulého léta vysvětlily dámy ve věžní pokladně. Kdosi, snad studenti jakési střední školy, prý vyburcovali intenzivním souvislým zvoněním návštěvníky centra města tak, že málem vyhlásili blíže nespecifikovaný poplach. Tehdy byla ke zvonku umístěna tabulka takové počínání zakazující, i když zvonem stejně jde zvonit i nadále. Ale většina návštěvníků to prý pochopila a nezvoní.

„Je zřejmé, že srdce je nejdůležitější součástí lidského organismu,“ psal jsem v Třebíčském zpravodaji v roce 2012. „A také zvonu. Bez srdce je zvon mrtvý.“ Právě zvonku na věži to srdce chybělo dlouhá léta. Předtím sloužil právě k oznamování úmrtí některého z občanů města nebo požáru. A neříkalo se mu vždy umíráček, ale také třeba andělíček. Zvoníval s ním poslední věžník pan Čecháček a po jeho smrti ještě jeho žena. Ta až do roku 1956, na věži sama bydlela.

„Já jsem na věži byl jen do deseti let, potom jsme se stěhovali do Jihlavy,“ říká vnuk paní Čecháčkové Jiří, alias Vlčák. Je totiž nadšeným trampem ze staré školy. „Otec byl vyhlášený puškař a opravna musela být v krajském městě, tak o tom toho moc nevím. Babička, když zvonila umíráčkem, tak odříkávala nějaký žalm, aby dodržela dobu na zvonění.“

V již zmíněném roce 2012 dostal zvon nové srdce, vyrobené a osobně usazené náměšťským šperkařem a pasířem Miroslavem Štěpánkem, který vyučoval obor Uměleckořemeslné zpracování kovů – práce pasířské v tehdejší Střední škole řemesel v Třebíči, která se později stala součástí zdejší Střední průmyslové školy. Dílu prý věnoval několik hodin, srdce je vyrobeno z měkké oceli, pouze navoskované. Připevněno je koženým třmenem. Jak Miroslav Štěpánek prozradil, musí být srdce nejen správně ukováno a zavěšeno, ale především musí tlouci do přesně zvoleného okraje kovaného oblouku zvonu. ten by jinak lehce mohl prasknout.

Když jsem z nějakého důvodu pojal potřebu o zvonku umíráčku psát, vedly prvně moje kroky samozřejmě na věž. Okukoval jsem zvon, fotil ze všech stran a taky zkusil zazvonit. Někdejší oznamovatel smutku zněl kupodivu krásně, snad i vesele. Ve stejné chvíli, kdy jsem hlas jeho srdce zažíval, proběhly kolem mě po ochozu dvě dívenky, jedna sotva snad -náctiletá, druhá ještě o kus mladší. Zatímco jsem řešil, jak zvon rozhoupat a zároveň pořídit kamerový záznam, absolvovaly již několikáté kolo. V tom přišel spásný nápad!
Starší z dívek jsem požádal o spolupráci – bude zvonit a já hlas zvonu natočím. Děvče chvíli rozpačitě koukalo, její mladší sestřička nebo kamarádka naši rozmluvu nedůvěřivě sledovala. „Ale tady je napsáno, že se zvonit nesmí,“ ukázala starší z dívek na tabulku nad zvonem. Tehdy jsem zaváhal. Jenže potřebuji natočit zvonění a sám to neudělám, uvážil jsem.

Povídám tedy: „To máte pravdu, ale jsme tady sami, nikdo nás neuvidí. Jen to nesmíte pak nikomu říct.“ Odhadl jsem je správně. Starší dívce se v očích zaleskly šibalské plamínky a pohotově zareagovala. Rozhlédla se, aby se přesvědčila, že skutečně ji nikdo nevidí a učinila první pokus o rozhoupání kovového zvonku. Nešlo jí to, byla ještě slabá na jeho ovládnutí. Podívala se trochu nešťastně, co teď?

Hbitě uchopila do ruky přímo srdce zvonu a začala zvonit. Rychle jsem ten nádherný zvuk zachytil kamerou podle původního plánu. Děvče zářilo a její mladší souputnici vykouzlilo na tváři spokojený úsměv. Když jsem starší dívce za pomoc poděkoval, bylo zjevné, že tohle dobrodružství jen tak nezapomene. Výchovné to asi nebylo, nicméně spokojená holčičí očka hovořila za všechno. A proč jednou za čas neudělat dětem radost?

Zároveň se na ochozu objevili rodiče těch hodných dívek. Vysvětlil jsem jim, co jsme právě spáchali, a ježto to byli lidé veselí a sympatičtí, vzali všechno s úsměvem. Pak rodina odešla níže k pokladně, kde měly děti odložené bundy. Než se stačily obléknout, sestupoval jsem již po schodech k nim. Dívky byly dosud okouzleny zážitkem spojeným se zvonkem umíráčkem a ta mladší se právě chlubila směrem do pokladny: „My jsme zvonily, ale ono se to nesmí.“

Zasmáli jsme se tomu nakonec všichni. I to jsou příběhy zvonů. Zvonek na věži však má i svoji dávnější historii. O té ale někdy příště, kdy se podíváme na zvony související s kostelem sv. Martina. Tentokrát však půjde o poněkud vážnější povídání.

František Jůza
FOTO: TREBIC.NEWS – FRANTIŠEK JŮZA

DOMŮ

inPage - webové stránky, doménawebhosting snadno.