0 CZK

Kterak hliněný zvon zachránil kluka před výpraskem.

Zvony prý mají duši. Musí mít duši, protože mají srdce. O jednom z nich bude tento příběh…

Na začátku byl bezděčný slib kamarádce. Blížil se její svátek, tak povídám: „Seženu ti zvoneček a když budeš potřebovat, zazvoníš…“ Usmála se a dodnes nevím, zda tomu tenkrát věřila. Jenže zvonky, jak se ukázalo, nejsou na každém rohu. Tedy ty, které nosí štěstí.

Na louce pod zámkem právě probíhaly každoroční slavnosti. Středověká ležení, turnaje, dobové oblečení. Také stánky nabízející dřevěné meče, keramiku, hliněné nádobí a další suvenýry. Právě keramika později sehrála hlavní roli pozdně letního příběhu. Neb jak jsem se toulal mezi příbytky, málem jsem hlavou narazil do keramického zvonku.

Zvonku – byl vysoký třicet, čtyřicet centimetrů, a tomu odpovídal jeho průměr. Visel pod stříškou nevelkého stánku, střeženého dvěma ještě ne náctiletými slečnami v pěkných kostýmech, které můj pohled věnovaný jedinému zvonu napjatě pozorovaly. Koupí, nekoupí? Vzápětí je doplnila jejich matka a za malou chvíli se dostavila hlava rodiny, s níž bych nechtěl přijít do konfliktu – statný středověký bojovník.

„Koupíte?“ děl tak, až jsem si nebyl jistý, zda jde o otázku. Vyvěšená cena sice byla přijatelná, ale přece mě zarazily rozměry toho zvonu. Kamarádce jsem slíbil zvoneček, a protože je drobné postavy, zapochyboval jsem, zda by jej vůbec unesla. „Kolik váží?“ oddaloval jsem důležité rozhodnutí a také testoval, jestli můžu koupi vůbec odmítnout. Chlapík měřil málem dva metry.

Ilustrační zvonMuž oblečený jako středověký bojovník mě překvapil. Odvázal zvonek a podal mně ho: „Potěžkejte, neváží moc. Vždyť je to hlína!“ Měl pravdu. Navíc dotek rukou s keramikou byl natolik příjemný, že už, už přišlo rozhodnutí. Zvláště, když osazenstvo stánku samým napětím ani nedýchalo. Zato ve mně se probudil obchodník: „Rozmyslím si to, líbí se mi, ale ještě se porozhlédnu a vrátím se.“ Čekal jsem kopí zapíchnuté v zádech, ale táta se úplně změnil. „Samozřejmě, promyslete si to, rádi vás tady zase uvidíme,“ poprvé se usmál.
Tak jsem šel. V hlavě ten krásný zvonek s dřevěným srdcem na lýkovém provázku, loudícím z té vypálené hlíny nádherné zvuky. Bim, bam, bim, bam… Už jsem na nic jiného nemyslel, ale ta velikost… neudělám hloupost, když ho koupím? Kamarádka je smíšek, ale co když ji smích při pohledu na takový „zvoneček“ přejde? Za chvíli mé kroky vedly zpátky do středověkého ležení, kde už probíhaly přípravy na večerní průvod městem.

Stánek zmizel. Obvykle neztrácím sebe ani rozvahu, ale teď přišla chvíle, kdy mně vyskočil studený pot na čele. Kde je můj zvonek? V tom mě upoutal dětský křik. Ohlédl jsem se – a uviděl „svůj“ stánek, přemístěný mezitím o pár metrů jinam. Dvoumetrový táta právě prováděl fyzickou exekuci na dalším svém dítku, asi desetiletém synkovi. Pěkně jako ve středověku. Kluka přes koleno a holou rukou. Máma s oběma slečnami trpně přihlížela a potichu žadonila, aby už tatík synka nechal na pokoji. Možná proto, že se z něj prášilo tak, až se ostatní dusili.

Přišel jsem blíž a upoutal tak pozornost bodrého vykonavatele. Tak trochu se strachem, aby jeho zloba nepřešla na mě. Znovu překvapil. Jako správný obchodník změnil rétoriku a málem medovým hlasem se zeptal: „Líbí se vám, co?“ Následovala krátká přednáška o keramice, která prozradila, že výrobce toho zvonu je duše romantická a dobromyslná. Jenže co chudák kluk? Koupím zvon a zase se mu bude věnovat svou mohutnou tlapou. Napadlo mě odvážné řešení.

„Víte co?“ povídám. „Já ten zvon koupím a vy přestanete řezat toho kluka.“ Očekával jsem zhoršení vztahů a co se nestalo! Odpověď zněla: „On válel sudy támhle pod zámkem. Teď vypadá jako prase, a to má jít za chvíli do průvodu. Jak to bude vypadat?“

„Bude tma, pane,“ odpověděl jsem. Podíval se na mě smířlivě: „A máte pravdu.“ V té chvíli povolilo napětí, dítka se začala vítězně usmívat a máma si oddychla. Středověký bojovník šel ještě dál: „Udělám vám cenu.“ A udělal. Zvon byl rázem za pakatel. Ještě ho zabalil a předal: „Ať někomu přinese štěstí!“

O pár dnů později jsem zvon předával kamarádce. Byla sice překvapená, ale usmívala se. Vyslechla jeho historii, zamyslela se a zasněně povídá: „To je ale krásný příběh!“
A byl. Každý zvon má svůj příběh. Protože má srdce…

Další příběh krásného zvonu zase příště. I když bude o umíráčku…

FRANTIŠEK JŮZA
ILUSTRAČNÍ FOTO: PIXABAY

Přidat komentář

inPage - webové stránky, doménawebhosting snadno.