0 CZK

Hovory H znovu v Národním domě.

Občas se mě někdo ptá, jak jsem začal psát, jak jsem se dostal k publikační činnosti. Vždycky si tak vzpomenu na konec šedesátých let minulého století. Jednak jsem býval mlád, avšak pravým důvodem je návrat někam do osmé či deváté třídy základní školy. Byla to krásná doba. Právě tehdy jsem silněji začal vnímat krásu rodného jazyka, ač naše třídní učitelka – češtinářka – často zvedala k obloze nejen oči, ale i varovný prst, když mě varovala, že jednou nedokážu ani napsat dopis holce z vojny.

Miroslav Horníček a Richard Pogoda

Tím, kdo mě v té divoké době dospívání motivoval jazykem se vůbec zaobírat, byl herec, spisovatel i scenárista Miroslav Horníček. Pán věčného úsměvu ve tváři, představitel bohorovného klidu. Člověk, který si pohrával s češtinou jako vítr s podzimním listím a s naprostou jistotou komentoval svět kolem sebe. Slova, to z jeho úst byla životní moudra a řada z nás s otevřenou pusou sledovala jeho televizní Hovory H, kde s režisérem Svitáčkem vedli s neopakovatelnou noblesou diskuze o společenských tématech, která tehdy hýbala "naším českým světem".

Mistr slova Horníček na mne zapůsobil tak hluboce, že jsem denně pro spolužáky opisoval jednu z oblíbených detektivek Eduarda Fikera na starém, poněkud "kulhavém" psacím stroji značky Royal, pocházejícím jaksi z druhé ruky – tedy ze "smeťáku". Sám nevím, co jsem tím sledoval, snad abych šířil osvětu, anebo spíš proto, že jsem rovněž začal psát knihu, jejíž stránky jsem skromně vyvěšoval vedle toho Fikera... No, skončila brzy v šuplíku, ani nevím, zda ji někdo vůbec četl. Nicméně to byla moje první publikace a vlastně ani netuším, kam se léty poděla. Bestseller by z ní patrně nebyl.

Pan Horníček se svými hovory neovlivnil jenom mě samotného. Suploval u nás tehdy čerstvý absolvent vysoké školy, později oblíbený ředitel jisté školy střední, a ten pojal výuku češtiny zařazením Hovorů N. Tak získal po vzoru Komenského školy hrou pro jazyk i zarputilé odpůrce řízené výuky, k nimž jsem alespoň ohledně mluvnice sám patřil.

Dopisů z vojny jsem nakonec napsal víc, než bylo pověstných 730 dní služby vlasti. Nikdy jsem také nezapomněl na Miroslava Horníčka a s tehdejší třídní učitelkou se dodnes rádi setkáváme a vzpomínáme na dobu před padesáti lety. Psaní jsem už zůstal věrný, ač mě doopravdy živilo jen zlomek života. Zato Miroslav Horníček nikdy z mých vzpomínek nevymizel a doslova jako malé dítě se těším, až ve středu 7. listopadu tohoto roku zazní v Národním domě písničky, které měl Mistr neskutečně rád. Písničky s jeho texty, které s pomocí saxofonisty Miroslava Švihálka zahraje klavírista a hudební skladatel Richard Pogoda, Horníčkův dlouholetý spolupracovník. Bude to takový svátek slova, svátek češtiny a svátek moudra.
Zavřu tam na chvíli oči a představím si pana Horníčka, kterak pohodlně sedí v křesle, hraje si s češtinou a popíjí svoje milované červené víno... Letos by mu bylo rovných sto let!

František Jůza
FOTO: ARCHIV MKS TŘEBÍČ

Inzerce

Inzerce
Inzerce

Inzerce

Inzerce
Inzerce

Inzerce

Přidat komentář

inPage - webové stránky, doménawebhosting snadno.