0 CZK

Každý z nás může zachraňovat a může dělat dobré věci a stačí k tomu, aby chtěl, říká Aneta Chytková, autorka knihy o Antonínu Kalinovi, zachránci stovek židovských dětí v koncentračním táboře Buchenwald.

Devatenáctiletá třebíčská studentka se hrdinským činem Antonína Kaliny intenzivně zabývala už ve třetím roce studia na zdejším Gymnáziu a postupně zvyšovala pomyslnou laťku zpracování jeho životních osudů. Teď, krátce po maturitě, jí vychází autorská prvotina, knížka s jednoduchým názvem: Antonín Kalina.

Měl jsem vzácnou možnost s Anetou Chytkovou v posledních třech letech mediálně spolupracovat, mimo jiné při nesčetných rozhovorech se zajímavými lidmi mnoha oborů v rámci regionu, anebo se známými osobnostmi české kulturní scény. Poprvé jsme nyní „obsadili“ role jinak – a Aneta se ocitá na „druhé“ straně. Ochotně, s přehledem, stejně jako když sama vede rozhovory, odpovídá na otázky týkající se své literární premiéry…


Jak ses dozvěděla o třebíčském hrdinovi Antonínu Kalinovi?

O Antonínu Kalinovi jsem se poprvé dozvěděla o letních prázdninách roku 2015, kdy jsem četla článek v Třebíčském zpravodaji. Později jsem měla možnost zúčastnit se slavnostního odhalení pamětní desky Antonínu Kalinovi v třebíčské židovské čtvrti, kterého se zúčastnila také Alexandra Bodamer, jeho jediná vnučka. Postupně pak díky jeho synovci Jaromíru Slavíkovi jsem se více seznámila s osobností Antonína Kaliny.

Co z Kalinova života na tebe zapůsobilo tak, že ses na toto téma rozhodla zpracovat takzvanou sočku, tedy soutěžní práci v rámci středoškolské odborné činnosti?

Zapůsobilo na mě, že byl Kalina třebíčským rodákem a já také pocházím z Třebíče. A také to, že většina lidí zná jenom Nicholase Wintona nebo Oskara Schindlera, ale nikdo nikdy neslyšel o Antonínu Kalinovi, a přitom se mu povedly stejně velké činy jako oběma zmíněným mužům.

Alexandra Bodamer (vlevo) s Anetou Chytkovou při natáčení reportáže z třebíčské návštěvy Kalinovy vnučky.

Co ti přineslo setkání s Kalinovými příbuznými – Jaromírem Slavíkem, Alexandrou Bodamer a s autorem vůbec první knížky o Kalinovi Stanislavem Motlem?

Setkání se Stanislavem Motlem nebo Jaromírem Slavíkem mně dalo spoustu dalších a nových informací o Kalinovi. Postupně všechny tyto informace do sebe tak nějak zapadaly a zároveň třeba v případě pana Slavíka mně to přineslo i přátelství – ráda ho občas navštívím. Ale hlavně jsem měla možnost se dozvědět i nějaké perličky o Kalinově životě a podobně.

Neomezila ses pouze na vyprávění těch, co Kalinu znali, či na příběh z Motlovy knihy, ale pustila ses také do bádání v archivech. Co bylo důvodem?

Středoškolská odborná činnost musí čerpat i z archivních nebo literárních pramenů. Tak to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se vydala do archivu. Kalina byl nejen třebíčský rodák, ale také zastupitel města Třebíče, tudíž bylo jasné, že některé informace budou právě tam. Pustila jsem se do bádání a myslím, že jsem toho prozkoumala opravdu dost. Měla jsem v rukou hodně materiálů, buď o jeho životě nebo o tom, co se mu podařilo v městském zastupitelstvu.

Nakolik ti archivní materiály přiblížily skutečnou osobnost Antonína Kaliny?

Jeho osobnost mně úplně nepřiblížily archivní materiály. Ty mně přiblížily jeho činnost v městském zastupitelstvu. Ale našla jsem tam i osobní vzpomínky, které sepsal po válce. Ale ani tam jsem přímo nevyčetla, jaký byl člověk, zase jenom to, kde měl možnost být, s kým se setkal a podobně. Že by mně to úplně vypovědělo, jaký Kalina byl, to ani ne, to jsem hlavně čerpala z vyprávění Jaromíra Slavíka a Alexandry Bodamer.

Sočka úspěšně prošla krajským kolem, umístila se velmi dobře v kole celostátním. Přesto – myslíš, že Kalinovy činy v této oblasti byly dostatečně doceněny?

Ne, určitě ne. A to ani zásluhou té mé sočky. Tu práci totiž v soutěži vidí nějakých pět šest lidí a ostatní vidí téma, ale ne tu samotnou práci a její obsah, takže ve středoškolské odborné činnosti do té práce nahlédlo zhruba těch šest lidí… Ale věřím, že teď, kdy je otevřená Pamětní síň Antonína Kaliny, kde je použitý text ze sočky, tak se Kalina bude postupně dostávat do povědomí nejenom Třebíčanů, ale doufejme i celé České republiky.

Podle tvého scénáře vznikl krátký dokumentární film, kde sama vyprávíš o nejdůležitějších úsecích Kalinova života. Původně jsi ale neuvažovala o filmovém zpracování…

Neuvažovala. Ale přišlo to tak nějak samo a natočili jsme krátký patnáctiminutový dokument, který se stal součástí Kalinovy pamětní síně v třebíčské židovské čtvrti. Můj záměr to zpočátku nebyl, ale pak jsem si řekla, proč to nezkusit? Je to další možnost, jak přiblížit lidem, kdo byl Antonín Kalina a co udělal…

Jak se film ocitl právě v Pamětní síni Antonína Kaliny?

Po natočení mě oslovila paní Jaromíra Hanáčková, ředitelka Městského kulturního střediska Třebíč, zda bych mohla pomoci s obsahovým naplněním uvažované pamětní síně a poskytla k tomu některé texty. Současně vznikl i film, a tak i ten našel své uplatnění.

Autorka knihy Antonín Kalina při natáčení stejnojmenného dokumentárního filmu v létě roku 2016.

Mezitím ses seznámila s některými Kalinou zachráněnými dětmi. Jaký to byl pocit, poznat se s lidmi, kteří na Kalinu vzpomínali jako na svého zachránce, kterému jsou celý život vděčni?

V dnešní době už to nejsou děti, ale staří pánové, tak i to má něco do sebe. Navíc například Naftali Fürst nebo Pavel Kohn toho v životě opravdu hodně prožili. On třeba pan Kohn se ani v dané době s Kalinou osobně nesetkal, až později se dozvěděl, že je jeho zachráncem. Ale rozhodně si ho vážil a bylo zajímavé poslouchat jejich vzpomínky. Nejen na Kalinu, ale na koncentrační tábory, holocaust, celou druhou světovou válku. Vždyť Pavel Kohn se z koncentráku vrátil a byl jediným z rodiny, který přežil, zatímco třeba Naftali Fürst měl opačný osud, protože se mu vrátila celá rodina. Čili to byl pohled dvou výrazných osobností, avšak se zcela jinými zkušenostmi a rozhodně bylo zajímavé potkat se s nimi… U pana Kohna mi třeba přišlo, že už tuto část života bere s jakýmsi nadhledem, snad i s humorem, protože to asi v dnešní době ani jinak nejde. Přenesl se přes to, bral to tak, že to proběhlo, bylo to hrozné, ale musí se jít dál.

Filmový dokument Antonín Kalina nakonec cestoval do Spojených států amerických, promítal se v Jeruzalémě v památníku Yad Vashem, je součástí již zmíněné pamětní síně. Teď vychází stejnojmenná knížka, jaký je rozdíl mezi obsahem sočky, filmu a knihy?

Sočka byla původním základem Kalinova příběhu, z ní se odvíjel obsah filmu a ten je takovou její zkrácenou verzí. V knížce jsou navíc doplněny informace, které se týkají činnosti Antonína Kaliny v městském zastupitelstvu v Třebíči před druhou světovou válkou, kdy byl členem komunistické strany a radním za tuto stranu. Kniha je zatím takovým nejrozsáhlejším pohledem na Antonína Kalinu, je více o některých zachráněných dětech, doplnila jsem v ní i nějaké informace obecně o koncentračních táborech, či koncentračních táborech Dachau a Buchenwald, o jednom z velitelů koncentračního tábora Dachau generálu Theodoru Eickem, a zároveň je zde o něco více rozpracován život Pavla Kohna.

Kniha bude slavnostně uvedena při zahájení letošního ročníku festivalu židovské kultury Šamajim v třebíčské Zadní synagoze, což nesporně dále přispěje k popularizaci Kalinova neobyčejného lidství a hrdinství. Dá se udělat v tomto směru ještě víc?

Ano, určitě. Nikdy nejde říct, že už je to všechno. Stále se dají objevovat nové věci a nové informace. Jen k tomu musí člověk mít dobrou příležitost, pak ji správně uchopit…  Myslím, že se pokračovat v tomto úsilí pořád dá, například vím, že další informace o záchraně dětí mohou být uloženy třeba v Buchenwaldu, nebo i v pražském Židovském muzeu, kam jsem ale, bohužel, neměla přístup. Dnes už ale není mnoho pamětníků, kteří by mohli na Kalinu vzpomínat, protože ti by asi řekli nejvíc, jak příslušná doba probíhala.

Obrazně řečeno, poznalas Kalinu víc než kdokoli jiný z tvých současníků. Co pro tebe osobně jeho příběh znamená?

Co pro mě jeho příběh znamená? Asi poznání, že hrdinou může být kdokoliv, přestože třeba nevyniká ve škole, je to rebel, a ne vždy poslouchá autority a ostatní lidi. Každý z nás může zachraňovat a může dělat dobré věci a stačí k tomu, aby chtěl. Stačí chtít a mít tu vůli i naději, že všechno dobře dopadne a mít v hlavě, že dělá dobrou věc.

Vychází tvoje samostatná prvotina, byť předtím už ses prezentovala v malé knížce rozhovorů s populárními osobnostmi českého kulturního života. V devatenácti letech lidé běžně nepublikují, co tedy bude dál?

To se uvidí! V příštím školním roce začnu studovat na Masarykově univerzitě v Brně, obor mediální studia a žurnalistika v kombinaci s politologií… a co bude dál, to já sama nevím. Uvidíme, jaké budou další možnosti, příležitosti… Ale kdyby se naskytlo něco víc o Kalinovi nebo o někom jiném, tak se ráda do toho pustím. Předtím však ještě plánuji natočit krátké představení třebíčské židovské čtvrti, respektive jejích nejzajímavějších částí a domů s volným použitím podkladů významného třebíčského historika Dr. Rudolfa Fišera.

Ještě se vrátím ke smutné události – pan Pavel Kohn, bohužel, zemřel ještě před vydáním tvé knihy, na kterou se těšil, a při jejímž uvedení měl být přítomen. Vím, že jste byli stále v kontaktu, jak na něj vzpomínáš?

Pavel Kohn na mě působil jako takový můj dědeček. Když jsme si dopisovali prostřednictvím elektronické pošty, tak se také vždy podepsal „Váš dědeček“ a přestože jsem ho přímo potkala pouze jednou v životě, kdy jsem s ním mohla mluvit, a to bylo právě při loňském Šamajimu, tak na mě hodně zapůsobil a těšila jsem se, že ho letos uvidím znovu. Bohužel k tomu už nedojde… a je škoda, že odcházejí lidé, kteří mají ještě co říct a dát ostatním. Ale takový je život… Byla bych se s ním opravdu ještě ráda potkala, moc jsem se na něj těšila. Knížku tak věnuji právě jeho památce…

 

 

Kniha Antonín Kalina čítá necelou stovku stránek, přibližujících hrdinův život daleko dříve, než v nechvalně známém koncentráku – patrně zcela automaticky a bez předsudků – zachránil mnoho židovských chlapců, odsouzených jinak k jisté smrti. Dílo je doplněno řadou fotografií a v samém závěru odkazuje ke Kalinovým oceněním, jichž se však hlavní protagonista popisovaného příběhu nedožil. A zůstává nezodpovězenou otázkou, zda by o nějaká ocenění vůbec stál. On přece v dané chvíli udělal jen to, co by dělal jeho táta…

Už je však jiná doba a Kalinův odkaz v propadlišti dějin rozhodně nezmizí. Věřím, že také díky útlé knížce Anety Chytkové, ale především proto, že jsou ještě lidé, kterým jedinečná hrdinství nejsou lhostejná. Proto bádají, píšou knihy, točí filmy, vyprávějí… Nebo otevírají pamětní síně…

František Jůza

FOTO: TREBIC.NEWS - FRANTIŠEK JŮZA

Vlevo: obálka knihy Antonín Kalina.

inPage - webové stránky, doménawebhosting snadno.